Když člověk míní, ale život vše změní.

Všichni známe přísloví, člověk míní, ale život mění. Každý si ve svém životě tuto polemiku, myslím prošel. Většinou se snažíte svůj život řídit a směřovat ho vlastních směrem nebo tu představu realizovat a plnit své plány.

V našem životě je mnoho příležitostí, které vnímáme, realizujeme, přizpůsobujeme se. Všichni máme plány, vize nebo představy o smyslu vlastního bytí.

Každý z nás chce naplnit smysl vlastního bytí a budovat svou podstatu, proč jsem tady.

Nejsem člověk, který chce morálně hodnotit lidi, nebo je kategorizovat do různých skupin. Vycházím z toho co znám a co si mohu reálně ověřit. Když píšu tyto řádky je mě vnitřně smutno. Znám vše od samého počátku, až po nekonečné změny, kterým jako žena v důsledku všech událostí a kotrmelců nejsem schopna porozumět.

Kde je ta správná realita života?

Bohužel změna každodenní reality je okamžitá. Nevnímáme tyto věci okamžitě a přijdou nám naprosto samozřejmé. Neustále se kritizujeme, nepochválíme se a pořád na sobě vidíme jen to záporné. Nejsme schopni řešit všechny problémy, které nám život předkládá a hledáme únikovou cestu.

Nejsem psycholog, abych činila úvahy a dávala rady, nebo vyvozovala z určitých šetření závěry.

Mám jen potřebu napsat pár řádku k určitým lidským osudům. Říká se, že naděje umírá jako poslední. Kolik jsme v životě měli nadějí a kolik jich jen bez povšimnutí zmizelo ve ztracenu.

Sama jsem prošla cestou zkoušek života a stála na hranici života nebo smrti. V daný moment si člověk nevybírá, příjme trpkou realitu a hledá pomoc. Není mnoho lidí, kteří vám v daný moment mohou pomoci. Všichni řešíme vlastní životní dogma.

S pocitem dobrosrdečnosti a životní zkušenosti mohu přiznat a přijmout podstatu vlastního života. Ať si to každý přebere jak je mu libo. Proč vlastně píšu tyto řádky a co chci sdělit prostřednictvím tohoto media?

Je to jeden osud člověka, který není ani dokonalý, ale není ani beznadějný. Nicméně je to zajímavý příběh.

A proč nostalgie návratů ke kořenům?

Nostalgie vlastního života většinou souvisí s vykořeněním. Je to taková osoba, která je do značné míry izolovaná a odcizená. Nevím, jak bych to dobře popsala, ale jsem přesvědčena, že se takový člověk v různých situacích projevuje jako smutný, se známky deprese nevyjímaje, někdy až ztráta motivace.

Jako přímý účastník a pozorovatel vidím, nespavost, ochablost, úzkost, emoční otupělost, někdy až jakýsi stupor. Jak už jsem zmiňovala v předešlých řádcích, nejsem psycholog a nemohu vše odborně hodnotit.

Přesto však chápu, když se takový člověk vrací do dětské minulosti. Taková touha po minulém životním stylu je možná regenerace mysli a ta se zacyklí v přehrávání toho krásného a nevinného soubytí.

Fakta reality nelze změnit, ani upravit v jakýkoliv prospěch. Musíte je je prostě přijmout a hledat spřízněné charaktery, které vás doprovodí k podstatě bytí.

Tento článek je o muži, který se vrací zpět do podstaty bytí. Hledá pomoc a pochopení. Život mu dal možná slávu, úspěch, hmotné i finanční statky. V jednom okamžiku o všechno přichází a nedokáže s tím to životním impulzem přežít.

Ztrácíme postavení, respekt a popularitu na základě klamných úvah a představ. Nicméně, není to co nás činí upřímným a sebereflexe je to co nám dává šanci.

Takového charakteru člověka je dobré si vážit a přemýšlet, nad skutky jeho činů.

Jako hlavní pozorovatel, myslím dobrý přítel, možná nepříjemný, ale upřímný kritik. Dovoluji si upozornit, že jsem ten kdo vidí na dno poháru.

Ať už je a bude všechno jakkoliv, dostala jsem mandát sepsat jeho knihu.